Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Případ je to zapeklitej a čert nám ho byl dlužnej, tenhle ASMODEUS. Parafráze slavného výroku policejního rady Vacátka byla kupodivu to, co mi ze všeho nejdříve a ze všeho nejčastěji začalo vyskakovat před očima po dlouhých a opakovaných poslechových seancích s novým albem klatovských thrashologů „Pobřeží královny Marie“. Vskutku, jak se postavit k tomu, když vámi oblibované kapele, jež vždy neochvějně držela prapor kvality v těch nejvyšších, nepřehlédnutelných místech, jakoby najednou na moment zeslábla vedoucí ruka?
Musím říct, že z alba věnovaného oceánům, vodě a příbuzným tématům může být jeden skutečně tak trochu na rozpacích. Formálně se tahle nahrávka zdá být naprosto v pořádku, neboť v zásadě přináší přesně to, co jsou od ASMODEA jeho věrní zvyklí slýchávat (a přináší to pochopitelně po dlouhých šesti létech nahrávací pauzy, což lze vlastně rovněž považovat za devízu). Jak břitva říznou svojskou thrashovou muziku plnou naléhavého vokálu Miloše Bešty, melodických kytarových koláží a uchu lahodících textů na bezpochyby zajímavé náměty, tedy v podstatě všechny erbovní znaky, jimiž kapela v domácích luzích proslula.
Jenže pokud pokročíme od formy k jejímu provedení, náhle je tady ono „jenže“. Jakmile totiž album pojmenované podle části australského antarktického území dorazí na konec svého hracího času, jakoby toho nezůstalo mnoho, co by v posluchači ještě dál mohlo doznívat a rezonovat, mnoho, o čem by měl ještě chvíli přemýšlet, mnoho, proč by si album chtěl pustit znovu. A přestože na nahrávce je nepřeslechnutelně dost zajímavých momentů (refrény takových „Aqua Aurum“ a „Boj o život“, uzemňující riff „Půlnočního studia“, podvodní ozvěna v „Za prstenem Nibelungů“, dráždivě nervní zvonky v „Ty, kdo vstupuješ“ či kompletně povznášející titulní skladba), případně se dokonce v souladu s asmodeovskými zvyklostmi dá říct, že jich prostě není vůbec málo, nějakým způsobem došlo k tomu, že mnohým skladbám navzdory tomu chybí jakási konkrétní uchopitelnost, respektive to, že si tu kterou z nich dovedete zpětně vybavit a chtěli byste ji například slyšet na koncertě. Což se nikdy dříve a zejména ne v případě předchozích dvou skvostných studiových nahrávek nestávalo a díky tomu také mohly spolehlivě atakovat mety nejvyšší („Past na Davida Kleinera“ obdržela hudební cenu Anděl za rok 2014, jen pro připomenutí).
No, skutečně. Nejspíš proto mě to neustále vrací k panu Vacátkovi, i když bych se tedy vsadil, že ani on by tuhle záhadu nevyšetřil. Co je na vině lze totiž zřejmě říct jen velmi těžko, neboť, jak jsem již zdůraznil, formálně je album opravdu naprosto v pořádku. Jen ten obvyklý a správný posluchačský pocit, ten se (alespoň tedy v případě autora téhle recenze) prostě jaksi ne a ne dostavit.
1. 10.944
2. Země za severním větrem
3. Aqua aurum
4. Nádech
5. Půlnoční studium
6. Za prstenem Nibelungů
7. Boj o život
8. Pobřeží královny Marie
9. Ty, kdo vstupuješ
10. Když volá Cthulhu
11. D.N.O. (Do neznámých oblastí, do nitra oceánů)
Hustý zvuk kytar (konečně), riffy si občas zašpásují až s death metalem, poněkud ucholomné přechody do výrazných melodických refrénů (které někdy silně evokují již slyšené hitovky, ať z minulek Asmodea či Beštovy rockopery Kladivo na pýchu). V textech Petričko potvrzuje, že mu sedí kratší plochy, předvádí krásu, bohatost, údernost a zvučnost češtiny i v tématu našinci ne toliko přirozeném, jako opěvování slávy badatelů oceánu v dobách, kdy jejich vybavení a znalosti byli z dnešního pohledu úsměvné, avšak jejich činy velkolepé:)
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.